Odcházím z bytu v Praze v dobré náladě z toho,
že pojedu domů za rodiči a uvidím svého čtyřnohého chlupatce. Za sebou táhnu
kufr, na rameni kabelku a kráčím si to 6,5 minuty na Hlušičkovu na tramvaj.
Cestou se ještě musím stavit ve škole a vyzvednout kousek od Florence jeden
balíček, připomínám si.
Lehce pofukuje a padají nenápadné vločky, já se ale
hlavně snažím neuklouznout na tenké vrstvě ledu, která se na chodníku vytvořila
přes noc. Silničáři jsou však zaskočeni – takovou kalamitu nikdo nečekal, a tak
už na první pohled kolabuje pražská osobní doprava. 200 metrů přede mnou mi
ujíždí přesně ta tramvaj, kterou potřebuji. Další jede až za 3 minuty, a tak
nervózně podupuji na místě. Přes prokopnutý digitální časoměr na zastávce na mě
zírá to číslo 3 už deset minut. Tady něco nehraje. Otevírám telefon a najíždím
na stránky dopravního podniku. Námraza na vedení tramvají, nic nepojede, aha.
Autobusy prý také ne. Je ta kalamita. Tedy sportem ku zdraví 10 kilometrů do
centra s kufrem. Ujdu 200 metrů. Najednou se všechny tramvaje rozjedou a
opět mi to chtěné číslo ujíždí. Nevadí, nastupuji na další zastávce.
Stojíme na
Motole. Paní řidička nám oznamuje, že neví, co se děje. Stojíme dalších 20
minut. Bouračka na zastávce U Zvonu. Autobusy prý ale už odkolapsovaly a mají
přijet. Říkám si, že celou narvanou tramvaj asi nepojmou. Za 10 minut stojím
venku a nechávám si nedobrovolně ujet přecpanou náhradní linku. Se svým kufrem
jsem totiž trochu prostornější. Nakonec nastupuji do pátého, který jede, a
trénuji svou schopnost sardinkování. Bus jede jen na Anděl, dál se prý máme
vydat metrem. Nevadí.
Sjíždím eskalátor. Nějaký tupec zastaví schody, takže
musím táhnout kufr půl cesty dolů vlastními silami, žádní gentlemani kolem. Ale
stále jsem v pohodě, přeci jen je metro nejspolehlivější prostředek MHD.
Kolem mě prochází pán s nudlí až u brady a vedle kejhá jednonohý
bezdomovec. Anděl je chuťovka. Metro přijíždí, a tak pomalu připravuji své
aerobické schopnosti na sardinkování číslo dvě. Tentokrát se úspěšně prodřu na
první pokus. Horší je to s výlezem na Národní. Pravidlo „první se vychází,
pak se vchází“ už prý není „in“. Po šnečích eskalátorech a identických
reklamách po celou dobu jízdy na Národce dávám ještě jednu šanci tramvaji.
Marně. Prý zase nejede.
Po školních povinnostech mě od cesty domů dělí už jen
ta Florenc. Kašlu na to a docházím na metro automaticky pěšky. Tentokrát i
celkem úspěšně dojedu, vyřídím, co potřebuji těsně před zavíračkou a unaveně,
přesto šťastně, usedám (!!) do metra a jedu na stanici Hlavní nádraží. To by
ale nějaká taková musela na lince B existovat. A ještě bych nesměla jet na
úplně druhou stranu. Na Křižíkově a následně na Florenci tedy přestupuji.
Je
17.25, za pět minut mi jede vlak, ještě rychle pro jízdenku a poběžím - to v pohodě
stíhám, říkám si. Jenže to by nesměl být pátek. Čekám tedy v 15metrové
frontě. Na řadu se dostávám v 17.31. Vlak je fuč. Čekám tedy na další.
Konečně přijíždí. Má 4 lůžkové oddíly a 2 klasické. Jenže lidí je venku asi
200. Sedám si v úzké předkupéčkové chodbičce na kufr. Snažím se zavřít okno,
kterým dovnitř už řádně chumelí. Okno je zaseklé. Topení netopí. Snažím se
vysát nějaké teplo z kufru a říkám si, že když na to nebudu myslet, bude
vše ok. Sleduji tedy celou cestu Němce, jak si pohodlně sedí ve svých
zarezervovaných kupéčkách.
V Ústí konečně přestupuji, jen jsem v podobě
sněhuláka. Od domova už mě dělí jen 14 kilometrů a tím pádem ještě jedna jízda
hromadným prostředkem. Někdo však za Děčínem před můj vlak skáče, a tak
nepřijíždí ani do Ústí. Trasa je přerušena. V náhradní dopravu ani
nedoufám. Domů přicházím ve 23.30. Promrzlá a nachlazená. Kouknu na internet,
kde stojí „Počasí v Praze se umoudřilo, městská hromadná doprava už jezdí
perfektně“ a „Spojení mezi Děčínem a
Ústím nad Labem bylo ve 20.15 obnoveno.
Co z toho vyplývá? Nikdy
necestujte hromadnými prostředky s Ninou J
Článek byl z drtivé části napsaný na základě vlastních zkušeností
autorky
