Záznam 4: Jak se Nina v horách (ne)ztratila

Abyste si mohli najít, kde všude jsem byla. Vyjížděla jsem z Moraitiky. V kolech pak bylo 250 km, což je na ostrov docela slušný :)

Byl oblačný den, na místní poměry poměrně neobvyklý v tuto roční dobu. Stála jsem před autopůjčovnou a čekala, až otevřou. "Neumřu dneska?" honilo se mi hlavou kvůli řecké zmatené jízdě po silnicích. Dveře se otevřely a za půl hodiny už jsem seděla v kanárkově žlutém autíčku značky Chevrolet Matiz. Teď už to nevezmu zpátky, už musím jet, pomyslela jsem si.

Začala jsem pomalu spouštět spojku, přidávala jsem plyn a...... Nic se nestalo. Auto prostě nejelo. Rady si nevěděli ani Češi vyjíždějící s Matizem číslo dvě vedle mě. Přispěchala na pomoc Polka a ejhle, auto se rozjelo! "Musíte být Polka, abyste mohla řídit auto", řekla mi platinová blondýna s umělými melouny na titěrném hrudníčku. Paráda, tak to bude fakt super den.

Nicméně za pár minut už jsem si to štrádovala kolem korfuckého pobřeží. Velký úkol byl přede mnou: projet hlavní město. Samozřejmě jsen totiž zapomněla odbočit tak, abych se centru vyhla. A ne, pěti hvězdičkami ohodnocená aplikace "off-line maps" prostě nefungovala a já spolíhala na starou, dobrou papírovou mapu a vlastní instinkt. Ale světe, div se, za chvíli jsem byla pryč a jela správnýn směrem po tříproudovce, což jsem tady upřímně opravdu nečekala. Krásnou cestou jsem si to mířila směr Sidari, nicméně pak přišly hory, jeden neznačený rozcestník...

...a skončila jsem o dobrý kus vedle v Agios Stefanos. Nevadí, říkala jsem si. Vykoupala jsem se v moři a nasedla opět do žluťáska. Přeci jen to mělo jednu výhodu, hlavní cíl byl totiž Peroulades, který byl podle mapy hned vedle, Sidari bylo až dál.

Hurá, Peroulades! Míjela jsem první baráčky, cítila ve vzduchu blízkost moře... A najednou se přede mnou objevila cedule Sidari doctor. Takže hledání té zatracené vesnice začalo nanovo. Až najednou - ukazatel "Peroulades 2 km"! Konečně jsem dojela do kýženého cíle a zůstala jsem na tam asi hodinu. Bylo to totiž úžasné. Jako by někdo usekl ostrov a odkryl tak šedou jílovitou půdu, kterou se všichni matlali, takže to spíš vypadalo jak na natáčení Trosečníka. Teda kdyby tam nebyl bar 7th heaven s proskleným balkonkem, závěsnýma sedačkama a úžasným výhledem na celé panorama.

Peroulades

Nicméně cesta pokračovala dál přes již zmíněné Sidari. Když jsem na totálně natřískané pláži nenašla jediné místečko k parkování, řekla jsem si, že už se vydám směrem do Kommena, kde pracuje můj kamarád Spiros. To bych se ale cestou nemohla rozhodnout, že ještě sjedu pěkný kus severního pobřeží. Takže jsem nakonec skončila na pláži v Rodě, projela jsem se dál kolem Agios Spiridon a už už jsem fakt chtěla jet.

Nejela jsem. Pokušení vyjet nejvyšší horu ostrova, Pantokrator, bylo silnější. Naše delegátka Markét vždycky říká hostům, ať si zaplatí připojištění podvozku, že to v normálním pojištění není kvůli tomu, abychom nejeli do hor na off road. No, a to se mi přesně stalo :D Ale opravdu nechtěně. Děrovaná cesta-necesta se poměrně šíleně klikatila a vedla kamsi do hor a já se musela spoléhat jen na svoje instinkty. Po půl hodině jsem ale konečně vyjela na normální cestu, podvozek i já v pořádku. Ale byly to docela nervy, i když za to pak výhled z Pantokratoru opravdu stál. Auto toho ale asi mělo dost, některé krpály už nezabíralo a já ho prosila, ať to vyjede alespoň na jedničku. Vyjelo. Díky Bohu. Cesta dolů do Ipsosu už byla velmi příjemná a já nakonec opravdu dojela do Kommena.

Zrovna jsem vjela na normalni silnici a byla jsem fakt happy! Nikdo za mnou, nikdo prede mnou, jen hory, autak a ja ❤

Ten můj kamarád Spiros je samozřejmě typický Řek, a tak měl 20 minut zpoždění. Jeho přítelkyně je ale taky typická Jižanka a bylo vidět, jak se v ní vaří krev, když předvedla žárlivou scénu. Tak jsem si setkání po roce opravdu moc nepředstavovala, ale aspoň jsme se konečně viděli.

Svou cestu jsem zakončila v Peramě, vesničce ležící hned vedle letiště, s tím, že se podívám na nějaké to přistávací letadlo. Samozřejmě jako na potvoru zrovna žádné neletělo. Prostě mi to není souzeno.

A tak jsem úspěšně dojela domů, znavená a s třemi sty novými fotkami v mobilu.

Stejně to ale byl nejlepší volný den, který jsem kdy měla :)