Záznam 4: Jak se Nina v horách (ne)ztratila

Abyste si mohli najít, kde všude jsem byla. Vyjížděla jsem z Moraitiky. V kolech pak bylo 250 km, což je na ostrov docela slušný :)

Byl oblačný den, na místní poměry poměrně neobvyklý v tuto roční dobu. Stála jsem před autopůjčovnou a čekala, až otevřou. "Neumřu dneska?" honilo se mi hlavou kvůli řecké zmatené jízdě po silnicích. Dveře se otevřely a za půl hodiny už jsem seděla v kanárkově žlutém autíčku značky Chevrolet Matiz. Teď už to nevezmu zpátky, už musím jet, pomyslela jsem si.

Začala jsem pomalu spouštět spojku, přidávala jsem plyn a...... Nic se nestalo. Auto prostě nejelo. Rady si nevěděli ani Češi vyjíždějící s Matizem číslo dvě vedle mě. Přispěchala na pomoc Polka a ejhle, auto se rozjelo! "Musíte být Polka, abyste mohla řídit auto", řekla mi platinová blondýna s umělými melouny na titěrném hrudníčku. Paráda, tak to bude fakt super den.

Nicméně za pár minut už jsem si to štrádovala kolem korfuckého pobřeží. Velký úkol byl přede mnou: projet hlavní město. Samozřejmě jsen totiž zapomněla odbočit tak, abych se centru vyhla. A ne, pěti hvězdičkami ohodnocená aplikace "off-line maps" prostě nefungovala a já spolíhala na starou, dobrou papírovou mapu a vlastní instinkt. Ale světe, div se, za chvíli jsem byla pryč a jela správnýn směrem po tříproudovce, což jsem tady upřímně opravdu nečekala. Krásnou cestou jsem si to mířila směr Sidari, nicméně pak přišly hory, jeden neznačený rozcestník...

...a skončila jsem o dobrý kus vedle v Agios Stefanos. Nevadí, říkala jsem si. Vykoupala jsem se v moři a nasedla opět do žluťáska. Přeci jen to mělo jednu výhodu, hlavní cíl byl totiž Peroulades, který byl podle mapy hned vedle, Sidari bylo až dál.

Hurá, Peroulades! Míjela jsem první baráčky, cítila ve vzduchu blízkost moře... A najednou se přede mnou objevila cedule Sidari doctor. Takže hledání té zatracené vesnice začalo nanovo. Až najednou - ukazatel "Peroulades 2 km"! Konečně jsem dojela do kýženého cíle a zůstala jsem na tam asi hodinu. Bylo to totiž úžasné. Jako by někdo usekl ostrov a odkryl tak šedou jílovitou půdu, kterou se všichni matlali, takže to spíš vypadalo jak na natáčení Trosečníka. Teda kdyby tam nebyl bar 7th heaven s proskleným balkonkem, závěsnýma sedačkama a úžasným výhledem na celé panorama.

Peroulades

Nicméně cesta pokračovala dál přes již zmíněné Sidari. Když jsem na totálně natřískané pláži nenašla jediné místečko k parkování, řekla jsem si, že už se vydám směrem do Kommena, kde pracuje můj kamarád Spiros. To bych se ale cestou nemohla rozhodnout, že ještě sjedu pěkný kus severního pobřeží. Takže jsem nakonec skončila na pláži v Rodě, projela jsem se dál kolem Agios Spiridon a už už jsem fakt chtěla jet.

Nejela jsem. Pokušení vyjet nejvyšší horu ostrova, Pantokrator, bylo silnější. Naše delegátka Markét vždycky říká hostům, ať si zaplatí připojištění podvozku, že to v normálním pojištění není kvůli tomu, abychom nejeli do hor na off road. No, a to se mi přesně stalo :D Ale opravdu nechtěně. Děrovaná cesta-necesta se poměrně šíleně klikatila a vedla kamsi do hor a já se musela spoléhat jen na svoje instinkty. Po půl hodině jsem ale konečně vyjela na normální cestu, podvozek i já v pořádku. Ale byly to docela nervy, i když za to pak výhled z Pantokratoru opravdu stál. Auto toho ale asi mělo dost, některé krpály už nezabíralo a já ho prosila, ať to vyjede alespoň na jedničku. Vyjelo. Díky Bohu. Cesta dolů do Ipsosu už byla velmi příjemná a já nakonec opravdu dojela do Kommena.

Zrovna jsem vjela na normalni silnici a byla jsem fakt happy! Nikdo za mnou, nikdo prede mnou, jen hory, autak a ja ❤

Ten můj kamarád Spiros je samozřejmě typický Řek, a tak měl 20 minut zpoždění. Jeho přítelkyně je ale taky typická Jižanka a bylo vidět, jak se v ní vaří krev, když předvedla žárlivou scénu. Tak jsem si setkání po roce opravdu moc nepředstavovala, ale aspoň jsme se konečně viděli.

Svou cestu jsem zakončila v Peramě, vesničce ležící hned vedle letiště, s tím, že se podívám na nějaké to přistávací letadlo. Samozřejmě jako na potvoru zrovna žádné neletělo. Prostě mi to není souzeno.

A tak jsem úspěšně dojela domů, znavená a s třemi sty novými fotkami v mobilu.

Stejně to ale byl nejlepší volný den, který jsem kdy měla :)

Záznam 3: O dětech a jiné zvířeně

Zdravím!

Letos mi to psaní nějak nejde. A přitom se děje tolik věcí, o které bych se chtěla podělit!

V první řadě všechny, co mi píšou, zajímá, jaká je letos práce. No, shrnula bych to tak, že zvířátkový den máme v miniklubu sice jen úterky, nicméně mi přijde, že ho máme pořád. Českých dětí je tu jak smetí, a tak je pořád co dělat. I když bych si přála mít oči všude, pořád někam ty raubíři utíkají (třeba pro ledovou vodu z automatu, aby nás jí mohli polít). Ale miluji svoji práci a i když na ní někdy nadávám, ve skutečnosti si letos opravdu nemám na co stěžovat. Věty o tom, že dnes miniklub asi zavřeme, budeme dlouho spát a pak pojedeme někam na túru po ostrově jsou ale samozřejmě na denním pořádku :D

Když se pojem "vlez mi na záda" vezme moc vážně :D

Svaté animátorky

Dnes od jednoho tatínka. Já pak v moři absolutní náhodou chytla rybku. Obědové menu bylo jasné.

Dál se mě ptáte, jaký jsou tu párty. No, nijaký, letos je to spíš o jednom drinku na pláži, párty tady v oblasti, kde jsem, moc nejsou. Ale zatím mi to nějak nevadí, vím, že přes rok si to určitě někde s někým vynahradím :)

Takové večerní posezení

A ten drink na pláži. Frozen strawberry daiquiri. Top!

...takovou krásnou říčku tu máme :)

Na co se těším, je čtvrteční výjezd na nejjižnější cíp ostrova. Poprvé máme s Bárou totiž opravdové společné volno, tak jsme se rozhodly, že se podíváme zase na nové místo. Zaplatily jsme si tedy takový výlet lodičkou, tak jsem na to zvědavá ☺ to tedy bude znamenat, že budu mít sjeto už celkem dost z jižní půlky ostrova (minulý týden jsem ještě objevila jeden večer dlouhou písčitéou pláž Issos beach). A od příštího týdne se (snad) vrhám na severní část! Pojedu (asi) za Spirosem (kolega z loňského roku, viz předchozí příspěvky), možná se tu i projedem autem... No krásné plány!

Jinak ještě pár zajímavostí:
1) název příspěvku odkazuje ke knížce od známého britského spisovatele Geralda Durella, "O mé rodině a jiné zvířeně". Ta pojednává o jeho dětství právě na Korfu, kde bydlel se svojí rodinou.
2) nevím proč, ale hodně Korfanů, které jsem tu potkala, poslouchá Boba Marleyho a je tak nějak ve spojení "s přírodou". Sice se o Korfu povídá, že je to nejzelenější ostrov Středomoří, ale žádné omamné rostlinky jsem tu tedy zatím neviděla :D
3) Albánie-Korfu jsou v nejužším bodě od sebe jen 1,5 míle. Asi si to půjdu zaplavat.
4) Korfané, se kterými jsem si povídala, nemají rádi Albánce. Důvod jsem od nich nevysoukala, jen jeden mi řekl, že mají uši jako sloni a obličej jako by byl naražený kladivem. To zní celkem hrozivě.


Pro dnešek alles!

Mějte se a neumrzněte, dnes jsem slyšela, že je v Brně 14 stupňů, brrr.

Pa, Nina

Záznam 2: Podivíni z Korfu

Zdravím!

Jsem tu přes dva týdny a to by nebyla ta správná animační sezóna, kdybych nenarazila na nějaké místní podivíny. V Bulharsku i na Krétě to byl pokaždé jeden číšník, letos na mně ale Korfu nešetří a nadělilo mi hned tři taková individua.

Na prvním místě je bezesporu člen ochranky našeho hotelu, Konstantinos. Začalo to nevinným představením a pokračovalo klasickými otázkami ohledně toho, jak se mám. Pak ale přibyly otázky, jestli s ním půjdu do baru a že na mě každý večer bude čekat před hotelem s nadějí, že si to rozmyslím. Když připočtu pohled jako by měl v očích rentgen a svlíkal mě za pochodu, jednoznačně ho musím mezi podivíny zařadit. A hlavně - potkávat ho budu ještě měsíc a půl, tak jsem zvědavá, jaký bude jeho další level...

Na druhém místě stojí neznámý cizinec ze supermarketu. Omylem jsem do něj při vcházení do obchodu zavadila rukou, a to byla chyba, protože si mě bohužel všiml. V obchodě jsme zrovna ten den s Bárou musely strávit víc času než normálně a kamkoliv jsem se hla, tam mě pronásledovaly oči onoho cizince, přičemž jedním okem neustále pomrkával. Ani nechci vědět, co si od toho sliboval.

Třetí místo už není "balícího" rázu, přesto ho sem napsat musím. Je to šéf místní hotelové animace. Střídá názory den za dnem, a tak zatímco jeden den nám skoro se vztekem nařizuje, že se budeme muset účastnit jeho show, další den se o tom ani nezmíní a mile se ptá, jestli je všechno v pořádku a jestli s něčím nepotřebujem píchnout. Šéfanimátory jsem nikdy nechápala.

Ale jinak jsou tu všude moc milí lidé a já věřím, že co se právě okolních lidí týče, bude tohle nejlepší animační sezóna vůbec :) 

Mějte se krásně a opatrujte se, prý mají být v Praze zas nějaká zabijácká vedra, tak honem do vody! 

Pa Nina